Když jsem se Vám, čtenářům mého blogu, ozýval naposledy, bylo to krátce po našem úspěšném vystoupení na Central European Rally. Mnoho času na rozjímání nad výsledkem jsem si ale v našem týmu nenadělili a krátce na to, jsme se vydali k severním hranicím s Německem. Na hezké šotolinové Lausitz Rallye, jsme chtěli odčinit naši chybu z roku 2023 a pokusit se vybojovat naše první šotolinové vítězství. I když tahle soutěž nepatří do německého mistrovství (což se od letoška mění), každý rok se na ní sejde hezká konkurence. Možná právě proto, že je ve hře jen ten jediný „zářez“, bez tlaku na ztrátu bodů v šampionátu, láká každý rok tenhle závod zahraniční i domácí týmy. Už před startem jsem byl v kontaktu s několika jezdci ze startovní listiny, s Fabio Schwarzem, Jakubem Matulkou, nebo Henningem Solbergem. Na porovnání s ním, jakožto úřadujícím norským mistrem, jsem se těšil nejvíce. Všem třem jsem také poskytl své onboardy z roku 2023. Fabio i Jakub sice závod z přechozích let znali, ale buď daleko nedojeli, nebo seděli ve voze slabší kategorie. Oproti tomu Henning, chystal v Německu svou premiéru. Zajímavostí byl také fakt, že Jakub Matulka v Německu poprvé spolupracoval s mým bývalým italským car engineerem Paolo Pirasem. Před závodem dva dny testovali, vybírali nejvhodnější značku pneumatik a vzájemné hecování tak bylo o to zajímavější. Pro všechny byla určitě škoda, že se Henning nakonec závodu nezúčastnil.

My jsme se v rámci úsporných opatření museli obejít bez testu a protože nebyl k dispozici ani shakedown, o další výzvu bylo postaráno. Naposledy jsme na šotolině před tím jeli v červnu ve Švédsku a to bylo skoro pět měsíců zpět. Ale i to jsem bral jako součást cíle. Chtěl jsem sám sobě dokázat, že se dokážu rychle adaptovat. A ještě jedna věc dělala tuhle záležitost v mých očích zajímavou. Totiž zatímco u nás mnohdy nestačí ani vítězství k tomu, abyste napřesrok měli startovní číslo 1, na Lausitz Rallye jsme tohle číslo dostali už podruhé, bez přechozího většího úspěchu. Startovní číslo totiž zároveň znamená i startovní pozici do páteční etapy a „místňáci“ se na písčité šotolině čištění trati rádi vzdávají.

I když vstup do závodu byl z našeho pohledu trochu nejistý, jelo se mi od první RZ velmi dobře. Sice jsme nedokázali v úvodu vyhrávat jednotlivé rychlostky, ale od nejrychlejších jsme nebyli daleko. Druhý den už to s lepší startovní pozicí začalo „zapadat“, dařilo se vyhrávat v jednotlivých úsecích a dostali jsme se do čela závodu. Nejbližším soupeřem pro nás byl od začátku Jarosław Kołtun, který v poslední době jezdí hodně závodů a podává čím dál lepší výkony. To překvapilo i Matulku, který v Polsku, do té doby, nechával Kołtuna pravidelně za svými zády. Pro nás bylo nejdůležitější, že se nám podařilo Lausitz vyhrát, což byl nejlepší způsob, jak zakončit sezonu. Prvenstvím na nezpevněném povrchu se mnoho českých pilotů pochlubit nemůže, a navíc šlo i o naší první absolutní výhru s GR Yarisem Rally2.

V průběhu prosince mohli naši techniku fanoušci vidět z bezprostřední blízkosti. Byla totiž několik týdnů součástí expozice zaměřené na motorsport, v novém showroomu příbramských prostor Toyoty Dolák. A ohlas to sklidilo opravdu veliký! Téměř nebyl den, kdy by mi někdo z fanoušků neposlal na sociálních sítích fotku s naším Yarisem. Už v té době bylo ale naše auto z 90% připravené na náš další start, lednovou Janner Rally. I s tímto závodem jsme měli z předešlého roku nevyřízené účty a chtěli jsme se pokusit potrápit domácí jezdce v soubojích o bednu. Loni jsme v Rakousku vyhráli 5 RZ a věřil jsem, že nám to půjde i tentokrát.

Krátký, půldenní test jsme si tentokrát naplánovali do Bělé pod Bezdězem, těsně před koncem roku. Podmínky jsme měli sice hezké, ale jak se později ukázalo, suchý asfalt nás v okolí Freistadtu čekal jen během seznamovacích jízd. Přesto jsme si nějaké věci vyzkoušeli. Poznatky byly ale, právě s ohledem na změnu počasí, která nastala, spíše nevyužitelné.  Každý kilometr strávený za volantem je ale hodnotný a bylo mimo jiné potřeba ověřit funkčnost auta a všech sensorů po listopadové revizi motoru.

Tratě Janner Rally by byly krásné i uprostřed léta a v kombinaci s náročnými zimními podmínkami, je tenhle závod ještě hezčí. Před více než deseti lety, jsem do okolí Freistadtu několikrát zavítal jako divák a je pro mě splněním snu na těchto tratích závodit. Svou vstřícností a skvělou komunikací, tomu přispívá i pořadatel. Člověku pak ani nevadí, když 1. ledna odjíždí v šest ráno z domu, aby včas dorazil na začátek seznamovacích jízd. Ještě trochu hůře na tom byl spolujezdec Radek, který jel s týmovým truckem a na cestu vyrážel ještě o pár hodin dříve. Ale stálo to za to. Tratě byly nádherné. Něco jsme znali z předchozího ročníku, ale přibyly i nové a náročné úseky.

Jak už jsem naznačil, téměř celé seznamovací jízdy proběhly za slunečného a suchého počasí, a to se mělo záhy změnit. V noci před startem napadlo v celé oblasti závodu několik centimetrů sněhu a bylo celkem jasné, že se celý závod pojede na „malých hřebíkách“. Proto jsme i do ranního shakedownu vyrazili mezi prvními. Chtěli jsme si vyzkoušet podmínky, které nás čekají během víkendu, dříve než se krátká trať „rozjezdí“. Od prvního průjezdů jsme se skvěle bavili a dařilo se zajíždět i slibné časy. Zkoušeli jsme jen tlaky v pneumatikách. Konkurenci jsme ve sněhových podmínkách nechávali za sebou a vše fungovalo velmi dobře. Z důvodu šetření (nedostatku hřebíkových kol), jsme po 4 průjezdech naše působení na shakedownu ukončili a šli se připravovat na samotný závod.

V něm nás bohužel hned v první RZ potkal defekt pneumatiky, na kterém jsme absolvovali necelé 4km. Vinou toho jsme bohužel ztratili přes půl minuty a tím i kontakt s čelem závodu. Vím, kde k defektu došlo, ale nevím proč. Byly jsme na trati jako předposlední a daným místem museli a podle záznamů i projeli téměř všichni. Ale do cíle pořád zbývalo spoustu RZ v náročných podmínkách. Bolestivější byl defekt z pohledu „odepsání“ jedné pneumatiky. Na celý závod byl limit 12 sněhových pneumatik a bylo jasné, že i tahle jedna bude v dalším průběhu závodu chybět. Sněhu totiž nebylo víc než pár centimetrů, podklad na většině míst čistě asfaltový a tak hřebíčky v úzkých pneumatikách trpěly více, než by každý z nás chtěl. Obecně se taktika využití pneumatik ukázala jako jeden z klíčových faktorů úspěchu. Ve výsledcích jednotlivých RZ se vždy okamžitě promítlo, pokud někdo z předních posádek nasadil třeba jen dvě nové pneumatiky.

Nám se bohužel nedařilo držet s nejrychlejšími posádkami krok ani v sobotu. Pouze v druhém průjezdu mé oblíbené RZ Pierbach, se nám podařilo zajet druhý nejrychlejší čas. Bylo to ale především tím, že grip byl odlišný od ostatních RZ, jelo se hodně na blátě, nebo špinavém asfaltu. To nás okamžitě posunulo k tempu nejrychlejších. Závěr dne nás ale znovu zastihl ve slabší formě, protože nás zbrzdil další defekt pneumatiky. Tentokrát šlo o nástrahu ukrytou v jednom z mnoha „cutů“. Bohužel jsme o ní neměli z tréninku v našem rozpisu žádnou informaci a jen se štěstím jsme z místa odjeli se všemi koly. Odnesla to ale ohnutá spojovačka řízení. Nic to ale nezměnilo na skutečnosti, že tam kde sníh vydržel, jsme bohužel konstantně ztráceli a nevěděli jsme proč. Samozřejmě jsem viděl rezervy ve svém výkonu. Ze zkušenosti z předchozího roku jsem ale měl představu o tom, jak jet na tamních RZ rychle a to se nám z mého pohledu docela dařilo. Přesto jsme hodně ztráceli.

Obrat k lepšímu nastal až v polovině nedělní etapy. Rychlostní zkoušku Liebenau, jsme v roce 2024 vyhráli v obou průjezdech. Proto jsem byl zklamaný, když jsme v prvním průjezdu dostali „oblož“. V dopoledním servisu jsme proto udělali hned několik radikálních změn, z mého pohledu nebylo příliš co ztratit a chtěl jsem odjíždět alespoň s informací, zda jde o krok správným směrem nebo ne. Už na přejezdu k RZ jsem tušil, že by změny mohly s přilnavostí pomoci a když se nám druhý průjezd Liebenau podařilo vyhrát, byla to dobrá indicie. Bohužel zbývalo do cíle odjet už jen několik posledních RZ. V samotném závěru se nám alespoň podařilo dostat na konečné 4. místo před Hermanna Neubauera. Určitě jsme ale chtěli víc než „bramboru“ a převažovalo spíše zklamání. Na jeden závod nás potkalo až moc problémů a pokud chceme v podobných podmínkách s místními závodit, musíme si především zajistit dostatek prostředků a materiálu na rozsáhlejší testy v podobných podmínkách...

O jedno místo před námi skončili na Janner Rally Honza Černý s Ondrou Krajčou. Pro ně to byl zároveň přípravný závod před věhlasnou Rallye Monte Carlo. Honza v nás po loňském roce znovu vložil svou důvěru a s Radkem jsme tak alespoň v roli oficiálních špionů nechyběli ani na zahajovacím podniku WRC. Myslím, že jména špionských posádek by vydaly na pěknou startovní listinu jakéhokoliv mezinárodního závodu a jednociferné číslo bychom s Radkem určitě neobdrželi :). To ale nemělo žádný vliv na to, že jsme Honzovi s Ondrou chtěli co nejvíce pomoci v jejich snažení v kategorii WRC2. V týdnu před závodem jsme si s Honzou pravidelně psali, zjišťoval jsem podmínky na trati a vyžádal si i jejich tréninková onboard videa. Radek mezitím komunikoval s Ondrou, který mu dopředu posílal elektronické kopie rozpisů, aby si je před odletem zvládl včas připravit. Čas na letišti a v letadle, jsme využili k poslední přípravě, a hlavně studiu onboardů. Pro naší práci bylo užitečné mít základní povědomí a poznámky o tratích. A hlavně alespoň obecný přehled o podmínkách, které během „seznamovaček“ panovaly. Člověk pak dokázal citlivěji zaznamenávat případné změny do Honzova rozpisu. A změn nebylo popravdě vůbec málo. V průběhu seznamovacích jízd vydatně sněžilo, a přestože na mnoha místech sníh nevydržel, jinde zůstal v podobě zmrazků, uježděného sněhu, nebo v podobě vody, která snadno změní svou formu v „černý led“.

Do Francie jsme letěli až v den startu závodu, tedy ve čtvrtek. Po cestě z letiště jsme si vyzvedli připravené tréninkové auto a zamířili pomalu na první večerní RZ. Z ní jsme jeli rovnou na ubytování, protože jsme byli na nohou už od půl čtvrté ráno a na další dny bylo potřeba si co nejlépe odpočinout. Páteční budíček po šesté hodině, byl v kontextu dalších dnů milosrdný a stihli jsme i rychlou snídani.  Následoval 80km dlouhý přejezd na první RZ. Podle řádů jsme mohli do RZ vyrazit vždy nejpozději 70 minut před prvním vozem, ale ráno jsme vždy kalkulovali s tím, že naše informace mohou výrazně promlouvat i do volby pneumatik. Proto Radek pokaždé čeká na oficiální startovní časy do jednotlivých etap a čas vjezdu do RZ přizpůsobujeme aktuálnímu harmonogramu tak, abychom do cíle dojeli přesně v době, kdy se posádka chystá volit pneumatiky do celé sekce. Mohli bychom si samozřejmě „přivstat“ ještě více a projet i další RZ ze sekce, ale potom už by informace o stavu trati byly pravděpodobně zcela zkreslené. Velké týmy z WRC1 i WRC2 tohle řeší tím, že na každé RZ mají své „Meteo crew“ po celou noc, případně i celý den. Při volbě pneumatik tak jejich posádky mají dostatek informací o stavu trati, nejen od svých špionů.

Letošní Monte bylo v tomto ohledu opravdovou loterii. Není nemožné popsat stav trati tak, jak ho svým pohledem ve chvíli vašeho průjezdu vidíte. Obtížné z této úlohy činí právě ten časový odstup mezi průjezdem špionů a průjezdem závodního pole. Vybavuji si, že první páteční RZ byla z velké části pokryta „černým ledem“. Neustále se proto snažíte zkoušet a odhadovat přilnavost a ve svých poznámkách dobře vyvážit poměr dvou věcí – nechci svou posádku „vystrašit“ více než je nutné a už vůbec nechci svou posádku ne-zpomalit a v krajním případě se tak podílet na jejich vypadnutí z trati, nebo výraznější časové ztrátě. Především se ale do toho všeho přemýšlení snažíte ještě pozorně koukat, na která místa už dopadají první sluneční paprsky, kde to asi roztaje a kde to naopak neroztaje ani do odpoledne. A poslední neopomenutelný faktor - vůz vaší posádky bude na trati jako dvacátý a pojede přibližně 50 minut za prvním. Šance, že těch dvacet aut na pneumatikách s hroty, ty černé ledy „naruší“, je totiž docela veliká. Se všemi těmito faktory musíte v každé zatáčce co nejuvážlivěji pracovat. A uvědomovat si, že doplněné poznámky, potažmo doporučená volba pneumatik, bude zcela jistě byla jiná pro první auto na trati, pro desáté, dvacáté, a tak dále.

Za cílem každé RZ jsme s Radkem informace v rychlosti „učesaly“ a co nejrychleji, v rámci možností alpského signálu, poslali posádce. Mezi tím jsem pravidelně komunikoval na přímo s Honzou, nejčastěji ohledně volby pneumatik. To už jsme ale většinou byli na cestě na další RZ.

V podobném duchu probíhal v podstatě celý závod. Následující dny jsme vstávali vždy okolo čtvrté, páté hodiny a většinou ještě za tmy vyráželi do první RZ. Neustále vyhodnocujete námrazy, ledy, cuty, bláta. U nich přemýšlíte, jestli změknou a „vytahá se to“, nebo zůstanou jen mimo cestu. V některých místech vytahali na trať bláto diváci, kteří si chodili „odbahnit“ své boty po pěší túře v místních polích. Bylo jich ale bez přehánění tisíce, takže už to místy stálo za zmínku. Třešinkou na dortu pak byla nedělní etapa. Přes noc v Gapu vydatně zapršelo a ráno při rozednění, měly teploty spadnout skokově pod bod mrazu. Ještě v době naše průjezdu ale poprchávalo a bylo „jen“ okolo nuly. Odhadnout, kde voda skutečně přimrzne a kde naopak ne, bylo opravdovou zkouškou pro všechny špiony. A samozřejmě zahrnout i všechny výše uvedené faktory. Viděli jsme, že ani tovární posádky se s tím ne vždy dokázali vypořádat. Naštěstí byla další RZ už podmínkami poměrně stabilní a vyvrcholení bylo až samotné Col de Turini, kde bylo asi 5km pokrytých měkkým uježděným sněhem. Naposledy tak přišla ke slovu horlivá diskuse nad volbou pneumatik. Tu totiž neřešíte jen na výjezdu ze servisu, ale i mezi jednotlivými RZ – samozřejmě v rámci „balíčku“, který spolu s dvěma rezervami má posádka k dispozici.

Monte bylo velkou školou i zážitkem. Snažili jsme se odvést tu nejlepší možnou práci, ale troufám si říct, že za daných okolností není v silách sebelepší posádky špionů, být ve všech místech 100% přesný. Tovární posádky mají navíc úlohu trochu „snažší“ v tom, že nemusí kalkulovat s rozdílem dvou hodin, ale „jen“ těch 70 minu. A nemusí je také tolik trápit průjezdy dalších aut, protože startují mezi prvními. Ať tak či tak, Monte je právem legendárním závodem, tratě jsou opravdu rozmanité a překrásné i z tréninkového vozu a bylo by úžasné, kdybychom je někdy mohli s Radkem okusit i v závodním voze. V letošním roce jsme snad alespoň částečně přispěli ke krásnému výsledku Honzi s Ondrou, kteří v cíli Col de Turini slavili velmi dobrou 4. příčku ve WRC2. Tou dobou už jsme s Radkem, plní dojmů, pelášili autem přes Itálii zpět domů a střádali plány na naše příští, tentokrát snad už ostré závodní kilometry. Od nich nás ale ještě pořád dělí dost práce. Držte nám palce, ať se naše plány podaří naplnit!