Barumka byla pro nás letos vlastně skoro nejdelším závodem. Organizátor natáhl seznamovací jízdy o jeden den navíc, a tak jsme se do Zlína vydali už v pondělí po obědě. V úterý nás totiž v okolí Luhačovic čekal oficiální test, který zajišťoval pořadatel závodu. Na úseku u biskupického letiště, jsem tak zavzpomínal na roky 2018 a 2019, kdy jsme zde několikrát testovali s týmem Kresta Racing a na letiště chodili zajíždět nové brzdy, nebo dělat rollouty. Ještě několik let před tím, v roce 2013, jsem na tomto místě seděl poprvé v kariéře v pronajatém závodním autě. Šlo o Felicii od Martina Vopatřila, se kterou jsme následně dokončili sezónu Volného poháru.

Ale zpět k barumce. Trať testu byla zajímavá a nabízela dobré možnosti jak pro zkoušky podvozku, tak třeba diferenciálů. I když je sezóna už dávno ve své druhé polovině, pořád máme v nastavení s Toyotou co zkoušet a využili jsme tak obou zmiňovaných možností. Bohužel začínalo být již v úterý před závodem pravděpodobné, že parné léto se s blížícím se závodem změní na loterii s bouřkovými mraky. Ale testovalo se za sucha a velkého horka a vše probíhalo docela podle plánů. S ohledem na delší přejezdy z cíle zpět na start, nebylo reálné najezdit velkou porci kilometrů a naše počítadlo se zastavilo někde na hodnotě okolo 40 ostrých. Vše, co jsme chtěli, jsme ale zvládli vyzkoušet a s testem panovala spokojenost. Jen jednu věc, týkající se zadních tlumičů, jsme neměli možnost na testu odzkoušet, protože jí technik z TGR přivezl až na samotný závod. To nakonec sehrálo svou malou roli hlavně v sobotní etapě.

S ohledem na natažený program seznamovacích jízd, zbyl nějaký čas i na aktivní odpočinek a tak jsem si s sebou do Zlína vzal i své gravelové kolo. Po testu jsem si vyšlápl na vizovický „barák“ a den na to jsem navštívil dřívější část RZ Pindula. Bylo zajímavé vidět konečně tahle místa i z trochu jiné perspektivy a nechat hlavu v náročném závodním týdnu odpočinout. Krajina zlínského kraje je prostě kopcovitá a krásná. V autě, na kole, nebo třeba i pěšky. Ze samotných seznamovaček budila už před startem největší respekt nová podoba RZ Bunč. Všichni se shodovali na tom, že tahle RZ bude nejspíše rozhodovat a to ani téměř 5km dlouhý šotolinový úsek nebyl asi tím nejtěžším, co tahle RZ nabízela. 

Páteční kvalifikace se nám docela vydařila a vyjeli jsme si v ní slibnou 4. pozici. Úsek byl docela krátký, a tak rozdíly byly většinou spíše v setinách nebo tisícinách a svou roli hrál opravdu každý detail. Čtvrtá startovní pozice do závodu, byla každopádně z našeho pohledu optimální. Večerní speciálka v ulicích Zlína, je už neodmyslitelnou součástí závodu a nám se v ní letos podařilo překonat náš dosavadní nejlepší čas. Na nejrychlejší jsme sice ztratili něco přes 3 vteřiny, ale věděl jsem, že chleba se bude lámat až na opravdových RZ.

Místní nasadili hned od sobotního rána vysoké tempo, kterému nebylo snadné stačit. Já jsme se navíc rozhodl pro risk v podobě obutí slicků do kříže a dvou mokrých rezerv. Věřil jsme, že déšť přijde už v průběhu první sekce a na volbě pneu vyděláme. Sice nakonec zapršelo, ale jen na přejezdu k prvnímu průjezdu Bunče a mokré pneumatiky tak zůstaly pro tuto chvíli nevyužité. Špatná volba pneu nás určitě stála nějaký čas, ale celkově to nebylo ono a těžko jsem hledal správné tempo. Do odpolední sekce jsme šli do volby tvrdšího slicku, ale dvě mokré rezervy pro případ deště ponechali v rezervě. Pocit i dosažené časy se zlepšovali, i když to stále mělo daleko k našemu optimu. Roli v tom nakonec zjevně hrála i dříve zmiňovaná změna v nastavení zadních tlumičů. Pro nedělní etapu, jsme se vrátili k původnímu, odzkoušenému nastavení z testu a to se ukázalo jako dobré rozhodnutí. Ještě před tím, v závěru sobotní etapy, potrápil ale všechny posádky přívalový déšť. Čelo závodu zachytil na tom asi nejvíce obávaném úseku, ve spojení s deštěm, v Rajnochovickém údolí. Místní kluzké asfalty znovu vytrestali několik posádek a musím říct, že ani v kombinaci dvou mokrých pneumatik a dvou tvrdších slicků, jsem se nedokázal přimět k žádnému velkému nasazení. Neustálý aquaplaning likvidoval všechny moje pokusy o přidání plynu a nechtěl jsem v přemíře snahy zahodit auto do lesa. Klobouk dolů před všemi, kteří nás na této RZ předčili. Po sobotě jsme i přes smíšené pocity drželi solidní 5. příčku průběžného pořadí a do neděle bylo určitě o co bojovat. I když ztráta na čelo mohla být určitě i menší.

Tratě nedělní etapy po nočních deštích zcela neoschly a věděl jsem, že proměnlivé podmínky by mohli svědčit jak nám, tak naší Toyotě. Dobře jsme obuli a hned na prvním Semetíně chytili dobré tempo, které k naší radosti nikdo ze soupeřů nepřekonal. Z auta, pneumatik Hankook i naší jízdy, jsme měli skvělý pocit i na následující Pindule. Tam nás ale místní posádky nechali o několik vteřin za svými zády. Halenkovice mezitím zcela oschly a s kombinací měkkého slicku, jsme se prvním průjezdem trochu protrápili.

Odpolední sekce byla z hlediska volby pneumatik o něco jednodušší. Tedy alespoň zdánlivě. Semetín klouzal místy snad více než ráno za mokra a užili jsme si i pár horkých momentů. I když jsme chtěli vyhrát i opakovaný průjezd, tentokrát to byl třetí nejrychlejší čas. Chuť jsme si spravili na Pindule, jejíž druhý průjezd jsme spolu s Erikem Caisem zajeli v nejrychlejším čase. I do závěrečné PowerStage jsme dali naše maximum a nakonec jsme tak k páté příčce v cíli, přidali ještě dva bonusové body za 4. místo na této zvlášť hodnocené RZ.

Barumka byla opět hodně těžkou soutěží, v níž nelze žádnou RZ označit za snadnou. A když se k tomu přidají i rozmary počasí, je to ta pravá česká rally se vším všudy. Z našeho pohledu jsme spokojení tak napůl. Chtěli jsme určitě bojovat o bednu, ale při současné konkurenci mnoha velmi rychlých zlínských posádek, byl každý dobrý dílčí čas úspěchem. Někdy se nám úplně nevyplatil risk s pneumatikami, jindy jsem zase mohl zariskovat více. Celkově byla hlavně neděle z našeho pohledu znatelně lepší, o čemž svědčí i druhá etapová příčka. Na druhou stranu cítím, že máme na to, ukázat mnohem více. Snad se nám to podaří už tento měsíc při Invelt Rally Pačejov.